Moje terapie - bez omezení

Dnes se zkusíme zamyslet nad tím, co nám vlastně brání v tak obyčejné a přirozené činnosti, jako je být naboso. Kdyby si lidé před 100 lety četli, jak se dnes v odborných termínech přeme v diskuzních fórech o to, jestli se má nebo nemá chodit bez bot, tak by si naprosto určitě ťukali na čelo. Proč? Protože pro ně byla chůze bez bot tak normální, jako dýchat.

Stav kdy se stáváte tak trochu zvířetem a vnímáte tak více svoje tělo, přepnete se do instinktivního vnímání. Na tuto cestu se lze přeladit. Jste to vy, tady a teď. Velice důležitý moment ve vašem životě, neboť v normálním světě shonu jsem strháváni někam kam ani sami nechceme, co vlastně nejsme my. Jsme ovládaní strachem a programy v našem podvědomí a především logikou. Ve světě bez bot….v lese je to jiné. Dáváte tak prostor sami sobě a vlastnímu naladění na vnitřní svět. Používám tuto terapii z několika důvodů. Jeden nich jak jsem již řekla, že se dostanete se více do těla a prožíváte přítomní okamžik vnímáte pak vše lépe a intenzivněji . Dalším důvodem je, že vaše nohy se dokáží více spojit se zemí nejen energeticky ale zmapují si svůj přirozený terén a následně tak na to reagují. Zapojí se tak automaticky svaly středu těla, který nám dále rozvádí impulsy do celého těla. Díky impulsům skrze chodila se naladíme  na naší fasciální síť a dokážeme tak být více dynamičtí, rychlejší, vytrvalý a svobodní. Svoboda to je ten pocit. S počátku to třeba nemusí jít a někdy člověk na sebe začne tlačit a ať už tady ostatně jako všude v životě pokud se na něco tlačí, tak to prostě nepřichází. Sami si tak vytváříme v hlavě vlastní omezení, například strachu jestli na něco nešlápneme, nevymkneme si kotník, špína na nohou bahno, studená zem…….apod. Omezení je potřeba pustit nechat je rozplynout, přestat vytvářet svoje uměle komfortní zóny vlastním omezením. Dostat se do stavu důvěry sami v sebe a následovat svůj vlastní instinkt. Pak už tělo samo ví, co má dělat bez zbytečných teorií a ukázek. Nohy vědí, jak mají běhat a kam mají šlápnout, aby to pro ně bylo bezpečné a celé tělo se tak přirozeně zapojuje spolu s dechem. Je to průchod vás samých vnímáte tak dostatek sebe v každém okamžiku. A tyto krásné okamžiky se nám následovně po té mohou promítnout do našeho života. Jen pustit rozum vypnout hlavu a nechat průchod svému srdci a instinktivnímu vedení a důvěřovat si sebe.

Jak sem začala já? 

Už vím, co chci!  chci běhat bez bot! Vůbec nevím proč, ale láká mě to. Znáte ten pocit když děláte věci bez jakéhokoli hodnocení, které vás momentálně napadnou? 

Vycházím na louku nedaleko místa, kde bydlím. Louka je plná květin, na chvíli mě ovládne obava, když přes ní poběžím píchne mě včela nebo si  mohu o něco rozříznout nohu. Jdu ještě o kus dál a pouštím vše. Vše ven z mojí hlavy a dostávám se tím víc do těla do svých nohou a chodidel. Vnímám spojení se zemí a to je ten okamžik kdy poprvé vybíhám. Beze strachu a očekávání. Je to krásný moment. Věřím tomu že přesně budu vědět, kam mám šlápnout aby jsem byla v pořádku. Po nějaké době se však zastavím a všímám si, že mám plně nohy klíšťat. To mě celkem zděsí protože vím, že od klíšťat jsou šílené nemoci. Po další době běhu mě zastaví výhružná cedule se strachem  „Pozor konci!! Vstup na vlastní nebezpečí“ tak a dost sem už nejdu! Když doběhnu domů zjistím že mám dokonce několik klíšťat zakousnutých. To je v háji, taková škoda a zrovna když je člověk tak naladěný a  ví co ho v životě dokáže doopravdy potěšit. Několik dnů jsem v lese nebyla. Mám strašný strach z klíšťat a hlavně z těch výhružných cedulí na kance! Čas ubíhá, mě je to líto. Proč se to musí takhle pokazit když se mi to tolik líbilo. A dost! Nenechám se odradit. Vyrobila jsem si domácí repelent prosti klíšťatům a znova se dostávám ke svému naladění a k chuti běhat. Uvnitř mě je velký boj strachu a tím co doopravdy chci. Strach je součást našeho života a brzdí nás od našeho životního záměru. Jenže když s ním budeme bojovat tak se ho nikdy nezbavíme. Rozhodla jsem se vyběhnout i přes to že se bojím i přes všechny ty výhružné cedule a nebezpečí. Člověk by si ve svém životě měl uvědomit že není nesmrtelný že jediné na co může  doopravdy spolehnout je jeho vlastní instinkt, nechat se vést srdcem, díky kterému ví co v životě doopravdy chce. Běžím dál, běžím naproti tomu strachu, abych se sním mohla doopravdy setkat. Ve chvíli kdy přijmete svůj vlastní strach a přestanete bojovat, tak právě po tom se může rozplynout a opustit vás. Mě tato cesta učí. Učí to jak si jít v životě za tím co doopravdy chci, to jak je důležité nechat se vést svým srdcem a instinktem, jak být součástí přírody a svého  přirozena. Protože v místech jako je les stačí jedno špatné šlápnutí. A já věřím! Věřím tomu že pro mě každé toto spojení se zemí bude vedením pro můj vlastní život. Naučí mě tak vnímat více sebe a poslouchat tak v životě lépe vlastní nitro.

Zvu Vás všechny ty, kdo chce zkusit tyto krásné okamžiky přítomnosti a napojení na matku zemi. Součástí našich životů je příroda, která nás obklopuje. A les je zatím ještě jediné a poslední místo na zemi kde se děje vše přirozeně.